Články

Tomáš Rudle : Zima běžkařům na Valašsku příliš nepřeje

 

Byl jsi jeden ze sportovců, kteří byli schopni kombinovat na výborné úrovni závody horských kol i v běhu na lyžích. Co bylo vlastně u tebe dříve, kolo nebo běžky ?

Je mi 41 let a dříve horská kola, jako sportovní disciplína neexistovala. Já jsem dělal ve svém sportovním životě na vážno jenom 3 sporty a všechny dlouhodobě. V 9 letech jsem začal závodit na běžkách a hned po první sezóně na lyžích jsem začal s orientačním během. Výborně se obě disciplíny doplňovaly a bylo pro mne výhodné je dělat. Jednak jsem byl jablko, které nepadlo daleko od stromu (obě tyto sportovní disciplíny jsem zdědil po otci) a také zejména proto, že ve Zlíně byl jeden z největších a nejúspěšnějších oddílů orientačního běhu v tehdejším Československu a náš lyžařský oddíl těžil hodně z toho, že jeho členka byla Olga Charvátová... Díky této skutečnosti jsme za minulého režimu dostávali od oddílu téměř každou zimu nejlepší možný materiál (lyže), jaký byl v té době k dispozici.

V praxi to znamenalo, že jsme jezdili celý rok (jaro, léto, podzim) po celé republice plným autobusem na závody v orientačním běhu a v zimě podobně s lyžařským oddílem – i když tam to bylo soukromými auty. Celý rok jsme byli prakticky téměř každý víkend někde na závodech a mne tento život naplňoval, vyhovoval a bavil. A protože jsem byl velmi živé dítě, naštěstí jsem neměl moc času na další aktivity...

Dříve tedy byly tedy běžky a orientační běh (prakticky zároveň), které jsem se oboje snažil provozovat na nejvyšší možné úrovni, co mi tehdejší Zlín (resp. Gottwaldov) umožňoval. Na konci studií na gymnáziu a na začátku studií na vysoké škole jsem nesportoval a na závody nejezdil. Ke sportu jsem se začal postupně vracet, když jsem byl na vysoké ve třeťáku. Tehdy jsem se vrátil pouze ke běžkám. Jel jsem v roce 1996 Dufkův memoriál na Třeštíku a skončil jsem tam po té pauze a skoro bez tréninku předposlední – to mne hodně motivovalo zase začít pořádně sportovat.

A tak jsem se do toho pořádně obul, po úspěšné promoci jsem k běžkám přidal horské kolo (na které jsem se byl několikrát jako divák mrknout na ZLHK – zlínskou ligu horských kol) a v roce 1998 jsem jel svůj vůbec první závod na horském kole. Byl to poslední JOKO cup ve Fryštáku (další už se nejel). Musel jsem si tehdy vypůjčit přilbu, kterou jsem ještě neměl. A skončil jsem zase předposlední...

Intenzivně jsem sportoval až do března 2006, kdy jsem sportování pro sponzory a pro výsledky ukončil.

Takže ano – dříve byly běžky a teprve poté bylo horské kolo, ze kterého se postupně stal hlavní sport.

A to kombinování, které jsem já zkoušel dělat, jak nejlépe jsem uměl – již dnes není možné. Dnes si člověk musí vybrat buď jedno nebo druhé. Na kolo je potřeba obrovské množství najetých kilometrů a co nejhubenější postava. Běžky se dnes změnily (zejména laufy) na vyloženě silový sport, kde je potřeba mít excelentní soupaž. K tomu je potřeba mít množství svalové hmoty v horní polovině těla. Hubený cyklista tam nic nezmůže... Ten soupažový trend je jednoznačný – neříkám, že se mi to líbí, ale kdo se nechce přizpůsobit, tak nemá šanci. Pro zajímavost o mnohém vypovídá – největší seriál závodů kolečkových lyží Silvini skiroll classics zavítal poprvé do údolí Vsetínské Bečvy a vítěz výjezdu na Kohútku z Nového Hrozenkova – nor Anders Host (celkový vítěz Swix Ski Classics v kategorii do 25 let) - jel celý výjezd z české strany, který má neuvěřitelný sklon (!) pouze soupaž...

 

 

Pravidelně jsi v zimě i létě objížděl ty nejprestižnější závody své doby, kterého výsledku si při zpětném ohlédnutí nejvíce ceníš ?

Nejvíce si na běžkách cením několika dobrých umístění na Jizerské padesátce, kde se mi podařilo několikrát proniknout do první padesátky závodníků v absolutním pořadí a do první desítky mezi Čechy. Bylo to již v době, kdy byla populární „Jizerka“ ve všech nejprestižnějších sériích (Worldloppet, FIS Marathon Cup), kromě Swix Ski Classics, která v té době ještě neexistovala. Jinak si také cením třetího místa absolutně na Šumavském maratonu (Euroloppet) v roce 2011, což je náš druhý nejvýznamnější závod hned po Jizerské padesátce. Naopak mne dost mrzí mé výsledky na regionální a velmi populární Karlovské padesátce, kde se mi nikdy nepodařilo absolutně vyhrát. Díky koncentraci na Jizerku se nedalo na Karlovské zajet špičkově, protože v době, kdy jsem na to měl byla Karlovská týden po Jizerce a mě trvalo tehdy zhruba 8 až 9 dnů, než jsem se oklepal z padesátky, kterou jedu absolutně na doraz... Na Karlovské jsem byl druhý, třetí, čtvrtý, pátý, sedmý, atd... Radost mi udělaly i dvě výhry na Veřovické dvouhodinovce a také dvě výhry u Vás na Zděchovské třicítce. Tradičně se mi vždy dařilo na Orlickém maratonu v Deštném...

Na horském kole se mi povedlo jednou vyhrát v kategorii Sudety, závod, který mi nikdy neseděl. Bylo to v roce 2004. Speciálně jsem se na to tehdy nachystal, protože to zrovna tehdy bylo MČR. Dobře se mi jezdila i MERIDA bike v Jedovnici, závod v červnu, kde se mi 2x povedlo porazit Svaťu Janečku (tam jsem tehdy byl 2x sedmý). Jednou v roce 2005 jsem byl také absolutně sedmý na Králi Šumavy. Tehdy ale byla trochu jiná doba. Na závody jezdilo i více než 4.000 lidí. O víkendu nebylo tolik možností a tak byla ta konkurence větší než dnes... Ale na horských kolech se jezdilo trochu pomaleji. Dnes je ten sport úplně jinde, česká špička je světová špička, což tehdy úplně tak nebylo. Hrozně se to celé posunulo do rychlosti a do profesionalizace toho sportu, což je skvělé pro ten sport, ale trochu nevýhoda pro náš ekonomicky slabší region... Měl jsem povedené 4 sezóny: 2001, 2003, 2004 a 2005. V roce 2004 jsem skončil dokonce druhý celkově ve VELO sérii, což byla tehdy nejsledovanější série závodů horských kol – něco jako dnes Kolo pro život... V roce 2002 jsem naopak s koly chtěl úplně skončit. Vůbec se mi nedařilo – asi 16 defektů a k tomu několik roztržených řetězů za sezónu. A myslím, že jsem tehdy (2002) měl asi možná nejlepší kondici a nejlepší formu...

V kombinaci obého se mi podařilo zvítězit v roce 2001 v prvním ročníku soutěže o Velkého krále Jizerských hor (kde se počítala dohromady letní varianta Jizerské 50 na horských kolem – tehdy v seriálu kolo pro život a zimní Jireská 50 ve stejném kalendářním roce). Pak jsem ve stejné soutěži skončil 2x druhý za Standou Řezáčem

 

 

Jaký je tvůj současný život ? Ví se, že máš spoustu činorodých aktivit a činností. Můžeš nám představit co vše  Tomáš Rudle nyní dělá ?

Můj současný život je hodně pracovní. Snažím se v této zemi podnikat... Je to hodně těžké, zejména proto, že je zde běžné neplatit za faktury. Pro nesolidní podnikatele a firmy jde o nejlevnější úvěr s nulovým úrokem na hodně dlouhou dobu, protože domoci se svých práv je v této zemi nadlidský výkon. Takže nemám problémy najít si zakázky ve svém oboru, ale mám výrazné problémy za ně dostat zaplaceno a to mne vnitřně velmi ničí.

Jinak jsem se snažil u sportu zůstat alespoň jako sportovní moderátor. Tuto práci dělám od roku 2006, takže již 9. rokem a velmi mne to baví. Snažím se lidem zpříjemnit den, udělat dobrou náladu a vždy Vám všem držím palce, aby Vám vše dobře dopadlo a neměli jste žádné technické problémy. Postupně mne začínají i oslovovat firmy – tu a tam na firemní akce a Vánoční večírky, automobilky na představování nových modelů v našem regionu. Mimochodem moderovat závod mi přijde o dost těžší, než ho absolvovat jako závodník... Já se brzy ráno vždy snažím (pokud neprší) projet kompletně celou trať, abych o ní mohl mluvit a poradit závodníkům, kde jsou nebezpečná místa, kde je nepřehledná odbočka atd.

 

Při jednom setkání jsi vyslovil zajímavou myšlenku. Bylo to něco ve smyslu, že běh na lyžích nemá z geografického hlediska ve zlínském kraji příliš na růžích ustláno. Dokázal by jsi tuto myšlenku více rozvinout ?

Následující text se mi nepíše vůbec jednoduše, jako velkému milovníkovi lyžování ve všech jeho podobách. Počasí se velmi změnilo v neprospěch zimy a sněhu. V posledních letech je v „zimě“ ve městech prakticky non-stop obleva přerušená nahodile, sem tam, několika málo dny opravdu zimního počasí. Už to jde tak daleko, že pokud v noci nebo ráno sněží, ještě ten stejný den přijde obleva a sníh do večera roztaje. Zima se v Beskydech za poslední roky zkrátila zhruba o měsíc. Bude čím dál větší problém s přírodní sněhovou pokrývkou. Proto nyní čeká běžkaře to, co se událo v průběhu 90. let na sjezdovkách.

Je nutné (pokud chceme i do budoucna jezdit na běžkách) vybudovat umělé zasněžování a zcela nezbytné je vybírat i vstupné na běžné evropské úrovni, což představuje asi 5€ denně. Běžkovat se bude na 2 až 3km okruzích a hřebenovky a výlety po krajině v pěkné stopě se stanou vzácnými chvilkami v povedených a sněhově silných zimách, které budou jednou za čas. V tomto směru držím palce i Velkým Karlovicím, protože umělé zasněžování pro běžkaře tam citelně chybí a už se o tom mluví několik let...

Dnes prakticky nenajdete sjezdovku bez zasněžování a dobré rolby. To stejné potřebují i běžkaři. Dnes si nikdo nebude prošlapávat stopu, ty doby jsou dávno pryč. Sněžný skútr je pro úpravu nedostatečný (nedokáže dostatečně pod sebou utlačit sníh) a čtyřkolka na pásech je zcela nevhodná a nikde se nepoužívá (s jedinou výjimkou – bohužel u nás v regionu). Vždy je poznávacím znamením opravdu kvalitně upravené stopy to, že odolá náporu turistů, kteří dávají lyže nesmyslně blízko k sobě a také, že se vůbec neboří talířky holí. Naštěstí se v tomto směru v Beskydech a Javorníkách změnilo hodně věcí k lepšímu. Je potřeba být za tuto skutečnost pokorný, i když ten současný stav není zdaleka ideální...

 

 

Jaký je tvůj pohled na současný vývoj a trendy ve sportech, které jsi sám aktivně provozoval a provozuješ ? Podle mě především horská kola jsou stále na vzestupu, většina aktivních cyklistů vlastní špičkový materiál, nemít trenéra se považuje za skoro již podivínství, kde kdo si létá v zimě za teplem včetně např. mládežnických kategorii…toto tu dříve nebylo.

Je to přesně tak, jak píšeš. Já jsem byl samorost a vždy jsem si dělal věci po svém. Díky tomu jsem si vybudoval ke sportu silný vztah, ale nejsem na něm závislý – to jsem zase rád, že se mi podařilo tuto závislost z minulosti odbourat.

Dnes, pokud se chce člověk na kole výrazně prosadit, jedná se o celoroční záležitost. Je potřeba najezdit kvanta kilometrů, najezdit je kvalitně a také se věnovat dostatečně intenzitě v kopcích, věnovat se perfektně regeneraci a mít v pořádku jídelníček. To je opravdu již téměř na to, mít svého trenéra a fyzioterapeuta i na regionální závody, pokud chce člověk být v absolutním pořadí někde do 5. místa na akcích typu Drásal, Rusavská 50, Valašská 50, Bike Valachy, Chřibská 50, Karlovský maraton apod.

Skoro každý jede v únoru/ březnu někam na soustředění do tepla... Považuje se to již za samozřejmost. Já jsem takhle nikdy nikde nebyl... Ale zase spousta cyklistů nejela Vasův běh, Marcialongu, Jizerskou 50, Bielou stopu, Karlovskou 50, Zděchovskou 30, nikdy nelyžovala na Holmenkollenu atd...

 

Jaký je tvůj pohled na aktuální stav sportovních klání v bílé stopě ? Nastává zde jistý paradox, na akcích typu Karlovská 50 startuje přes šest stovek účastníků a za týden je na startu v krajském přeboru problém napočítat deset mužů. 

Asi je to paradox, ale myslím, že je problém v informovanosti a v komunikaci Českého svazu lyžařů (který byl založen v roce 1903 a je nejstarším svazem na světě) s lyžařskou veřejností. Lidé mají skoro pocit, že na těchto akcích nemají co dělat... Ale postupně se to mění.

Dálkové běhy – tzv. laufy – jsou velmi populární a jezdí je (v případě příznivých sněhových podmínek) velké množství závodníků a hobby lyžařů. Je to zážitek a byl by to úplně stejný boom, jako u horských kol. Klacky pod nohy tomuto nádhernému sportu ale háže paradoxně pod nohy současné počasí a tak trochu i národní lyžařský svaz, kde by byla potřeba spoustu lidí okamžitě vyměnit, což bohužel není možné.

Vidím zde velkou paralelu s horskými koly. Na závody cross country (XCO) jezdí výrazně méně lidí než na maratony (XCM). Někteří maratonci by na klasické olympijské cross country nejeli a naopak.

Tak trochu podobná (ne úplně stejná) situace panuje i v běžeckém lyžování. Jsou lidé, kteří nemají rádi hromadné starty a dálkové běhy a jezdí jen klasické závody na 10, 15 km, možná si střihnou jednu 30 za zimu. Naopak lidé, kteří trénují na laufy a musí jít do obrovské síly a do soupaží – pak nemají tu maximální dynamiku v kopcích na stříďák.

Dnes se jezdí závody na běžkách už dávno třemi styly: klasicky, bruslením (nebo také volně) a soupaž... Přičemž si troufám tvrdit, že desítka bruslením  a padesátka klasicky mají od sebe ještě dále, než závod v olympijském XC a silniční závod na 250 km...

 

Zimní sezóna se pomalu blíží, máš pro ni nějaké plány či osobní cíle ?

Pro tuto sezónu si žádné plány nedávám, neboť doma očekáváme velmi radostnou událost někdy na konci ledna resp. počátkem února. Proto bych letošní běžkařskou sezónu nechal zcela bez plánů a uvidíme, co možná přinese nebo také nepřinese...

Otázka je zda vůbec bude na čem jezdit, ale jak říkají lyžaři – sníh není hloupý, toho vždycky něco napadne...

 

Jsi již dlouholetý účastník zděchovské třicítky, dokážeš si vybavit ty nejzajímavější momenty, které ti tento závod přinesl ?

Velmi se mi líbila poslední Zděchovská. Paradoxně, i když už na startu bylo jasné, že pojedeme s Dušanem a rozdáme si to mezi sebou, byla velmi náročná díky počasí. My jsme vlastně celou dobu ostatním prošlapávali stopu, kde bylo odhadem 5 až 10cm nového sněhu. To je podobná nevýhoda, jako jet na kole s defektem... Naštěstí nám to ostatní účastníci Vašeho krásného závodu hodně usnadnili a výkonnostní rozdíl mezi námi s Dušanem a zbytkem startovního pole byl obrovský. Já jsem zaútočil tam, kde přišly soupažové pasáže, kde se mi podařilo více méně rozhodnout závod. (Pozn. Dušan mne tady porazil ve finiši při obnovené premiéře závodu v roce 2003, tak jsem chvíli přemýšlel, že ho nechám jet a zkusím to na krátký finiš). Už v kopcích v první půlce jsem Dušanovi asi 2x cuknul a připadalo mi, že chvílemi se mu mé tempo přestává zamlouvat, ale vzhledem k tomu, že jsme prošlapávali ostatním stopu – museli jsme spolupracovat... Pak jsem si držel odhadem posledních 7km náskok asi 30 sekund, který jsem už kontroloval.

Moc rád na to vzpomínám, protože Dušan je snad můj největší kamarád z běžek a nejenom, že ho mám rád, ale mám k němu velkou úctu – je to neuvěřitelný gentleman, vždy má dobrou náladu a málo se o něm ví, že výborně rozumí gastronomii a umí špičkově vařit...

Rád také vzpomínám na Zděchovskou 30, která se jela z Kohútky do Zděchova. Tam bylo opět velmi problematické počasí, ale na běžkách se závodí, i když prší. Tehdy bylo dost sněhu a tím deštěm to měklo. Hodně se propadaly lyže i hole a nešlo jet moc sportovně, byl to boj. Tehdy jsme (podle slov mého taťky) přijeli posbírat ceny s mým kamarádem Tomášem Jemelkou z Rokytnice u Slavičína, který je zase vynikajícím jezdcem Enduro a motokrosu... Byla mlha a bylo takové skotské počasí, téměř mystické, přesto se nám to tehdy líbilo... 

Závěrem chci říct, že Váš závod má jedinečnou rodinnou atmosféru a byla by škoda, kdyby skončil. Moc bych si přál, aby v zimě bylo zase zimní počasí a nebyl problém s pořádáním závodů.